Historie Ukrajiny v tabulkách 3. Osvícenství a národní obrození


Česko

Rusko

Období

Podkarpatská Rus

Červená Rus (Halič)

Volyň

Střední Ukrajina

Jižní Ukrajina

Východní Ukrajina

Krym

Doba reforem Marie Terezie a Josefa II. V duchu osvícenství se nařizuje povinné základní vzdělání pro všechny poddané a ruší se nevolnictví. Vydává se toleranční patent vůči nekatolickým konfesím.

Vláda Petra I a Kateřiny II. Technické a administrativní změny ze zaostalého Ruska vytvoří politicky nejvýznamnější zemi Evropy. Ale ideje osvícenství a technický pokrok jsou využíté výhradně pro posíleni monarchie, nikoliv pro zlepšení života poddaných. Roku 1721 moskevský stát oficiálně získává název Ruská říše. Pro novou říši se dostavuje nové hlavní město Petersburg. Od roku 1700 až do roku 1918 se zakazuje volba pravoslavného patriarchy, hlavou ruské církve se dle anglického vzoru stává ruský car.

Kateřina II obsazuje Krym a naslině stěhuje zbytky ukrajinských kozáku na Severní Kavkaz (Kubáň). Kozáci 300 let bránili jižní hranice před Tatary, teď jsou donucení bránit před Kavkazskými národy.

18. století

Roku 1772 po prvním rozdělení Polska je Halič přípojena k Rakousku, nadále na Podkarpatské Rusi a v Haliči vládne stejný vládce. Kulturní styky přes Karpaty ale neustávaly nikdy. Přes malé jazykové odlišnosti se lidé po obě strany Karpat stále stýkali a v horách zachovávali stejně zvyky, písně, obřady. Navíc ovládající Podkarpatskou Rus maďarští králové měli titul haličských králů a nárokovali si Halič od 13. století.

V roce 1700 celé století po podepsání církevní unie s Římem se Lvov nakonec taky stává uniatským řecko-katolickým městem. Po podřízení roku 1686 Kyjevského metropolity Moskvě lvovský biskup dává přednost unii s Římem. Nadále řecko-katolická církev je těsně spojena s identitou Haličanů.


Po prvním rozdělení Polska v roce 1772 se Halič stává součástí Rakouska. Krátce potom pod vládou Habsburků se Lvov stává hlavním městem východního administrativního okruhu království Haličského a Lodomerského. Roku 1782 je zrušeno nevolnictví, což pomáhá rychlému hospodářskému rozvoji v bezprostředním okolí Lvova.

Po dělení Polska se stává součástí carského Ruska. Zavadí se ruský právní řad. Ukrajinští rolníci zůstávají nevolníky starých polských a nových ruských pánů ještě celé další století.

Roku 1775 moderní regulární armáda Kateřiny II s podporou kozáků obsazuje Krym. Hned tentýž rok ruská armáda pří návratu z Krymu vypaluje kozáckou Sič v Zaporoží. Část zklamaných kozáků odchází s rodinami do turecké Besarabie. Část kozáků je přesídlena na Kubáň, kde zachovávají zvláštní ukrajinský dialekt až do poloviny 20. století. Například, v roce 1924 rektorem Ukrajinské univerzity v Praze byl kubáňský kozák, ukrajinský básník a historik Fedir Ščerbyna. On taky založil v Praze Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny. Byl pohřben v kryptě pravoslavného chrámu na Olšanském hřbitově. Bohužel jeho pozůstatky byly v roce 2007 bez konzultace s ukrajinskou menšinou v Praze za podpory představitelů české pravoslavné církve a ruské ambasády vyvezeny z Prahy do Ruska. Nehledě na protest jeho příbuzných nebylo jeho tělo pohřbeno v rodné vesnici, ale ve městě Krasnodar.

Konec Krymského chánstva. Přípojení k Rusku.

Po Napoleonských válkách začíná národní obrození. Roku 1849 rakouská ústava zrovnopravňuje občany rozdílných národností a náboženství. Otec národa Palacký definuje české politické zájmy v německém prostředí. V Praze probíhají všeslovanské sněmy, kterých se účastní i Ukrajinci. Napřiklad, na ostrově Žofín v Praze je pamětní deska v souvislosti s proslovem na sněmu ukrajinského spisovatele Ivana Franka.

Po Napoleonských válkách byl pokus progresivnějších ruských důstojníků o reformu ruského státu krutě potrestán doživotním vysláním na Sibiř (děkabristé). Až roku 1861 se ruší nevolnictví (nejpozději v Evropě).

19. století

Koncem 18. století bylo zrušeno v habsburském státě nevolnictví a nařízeno povinné základní vzdělání. Na Západní Ukrajině Habsburkové stále vládnou prostřednictvím polské a maďarské šlechty, která v zájmu zachování svého vlivu vyžádala v roce 1849 pro své poddané v Haliči zrušení povinné školní docházky. Kvůli polským útlakům sílí pocit národní spřízněnosti s obyvatelstvem bývalé Kyjevské Rusi, zvlášť romanticky se vzpomíná kozácký boj o osvobození. Ke konci 19. století si začínají častěji říkat Ukrajinci místo tradičního Rusíni. Okolí Lvova je na konci 19. století největším těžištím ropy ve Východní Evropě.

Koncem 18. století po zničení Zaporoží definitivně mizí kozácká svoboda na Ukrajině. Všichni zemědělci a chudší ukrajinští šlechtici se podle revize Kateřiny II stávají nevolníky. Až do zrušení nevolnictví roku 1861 dominuje ruská šlechta. Místní jsou oficiálně nazýváni Malorosy. Ještě vzniká originální literární tvorba v ukrajinském jazyce s foneticky moderním zněním ukrajinštiny: například, poezie Ivana Kotlarevského a filosofické práce Hryhorija Skovorody. Postupně se ale zavírají poslední školy s výukou v maloruštině (ukrajinštině) a zakazuje se tisk knih v místním jazyce. První nezcenzurované vydaní knihy „Kobzár“ ukrajinského básníka Ševčenka je vytištěno v roce 1973 v Praze. Spisovatel Gogol na ukrajinské kozácké téma už může psát jenom rusky, ale pro dialogy hrdinů jeho knih použivá ukrajinštinu. Navzdory omezovaní ukrajinštiny je místními čím dal více užíváno jméno Ukrajinci podle Ukrajiny, ve které žijí, místo oficiálního v carské říši jména „Malorusové“. V duchu romantizmu XIX. století kvůli společné touze po volnějších kozáckých dobách sílí pocit spřízněnosti východních ruských Ukrajinců se západními rakouskými. Ze vzdoru proti omezování ukrajinského jazyka se samoidentifikace jménem Ukrajinci probíhá v Ruské častí země ještě rychleji, než v Rakousko-Uherské části.

Česko

Rusko

Období

Podkarpatská Rus

Červená Rus (Halič)

Volyň

Střední Ukrajina

Jižní Ukrajina

Východní Ukrajina

Krym