Historie Ukrajiny v tabulkách 3. Osvícenství a národní obrození


Česko

Rusko

Období

Podkarpatská Rus

Červená Rus (Halič)

Volyň

Střední Ukrajina

Jižní Ukrajina

Východní Ukrajina

Krym

Doba reforem Marie Terezie a Josefa II. V duchu osvícenství se nařizuje povinné základní vzdělání pro všechny poddané a ruší se nevolnictví. Vydává se toleranční patent vůči nekatolickým konfesím.

Vláda Petra I a Kateřiny II. Technické a administrativní změny dělají ze zaostalého Ruska politicky nejvýznamnější zemi Evropy. Ale ideje osvícenství jsou využívané výhradně pro posíleni monarchie, nikoliv pro zlepšení života poddaných. Roku 1721 moskevský stát oficiálně získává název Ruská říše, staví se nové hlavní město Petěrburg. Od roku 1700 až do roku 1918 se zakazuje volba pravoslavného patriarchy, hlavou ruské církve se dle anglického vzoru stává ruský car.

Kateřina II obsazuje Krym a naslině stěhuje zbytky ukrajinských kozáku na Severní Kavkaz (Kubáň). Kozáci 300 let bránili jižní hranice před Tatary, teď musí bránit před Kavkazskými národy.

18. století

Roku 1772 po prvním rozdělení Polska je Halič přípojena k Rakousku, nadále na Podkarpatské Rusi a v Haliči vládne stejný vládce. Kulturní styky přes Karpaty ale neustávaly nikdy. Přes malé jazykové odlišnosti se lidé po obě strany Karpat stále stýkali a v horách zachovávali stejně zvyky. Navíc ovládající Podkarpatskou Rus maďarští králové měli titul haličských králů a nárokovali si Halič od 13. století.

Celé století po podepsání církevní unie s Římem Roku 1700 se Lvov taky stává uniatským řecko-katolickým. Po podřízení roku 1686 Kyjevského metropolity Moskvě Lvovský biskup dává přednost unii s Římem. Nadále řecko-katolická církev je těsně spojena s identitou Haličanů.


Po prvním rozdělení Polska mezi Ruskem, Pruskem i Rakouskem se roku 1772 Halič stává součástí Rakouska. Krátce potom pod vládou Habsburků se Lvov stává hlavním městem vévodství, důležitější než Krakow. Potom nasleduje zrušení nevolnictví a rychlý ekonomický rozvoj v okolí Lvova.

Po dělení Polska se stává součástí carského Ruska. Zavadí se ruský právní řad. Ukrajinští rolníci zůstávají nevolníky starých polských a nových ruských pánů ještě celé století.

Na konci století moderní regulární armáda Kateřiny II s podporou kozáků obsazuje Krym. Hned tentýž rok ruská armáda pří návratu z Krymu vypaluje kozáckou Sič v Zaporoží. Část zklamaných kozáků odchází z rodinami do turecké Besarabie. Část kozáků je přesídlena na Kubáň, kde zachovávají zvláštní ukrajinský dialekt až do poloviny 20. století. Například, v roce 1924 rektorem Ukrajinské univerzity v Praze byl kubáňský kozák, ukrajinský básník a historik Fedir Ščerbyna. On taky založil v Praze Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny. Byl pohřben v kryptě pravoslavného chrámu na Olšanském hřbitově. Bohužel jeho pozůstatky byly v roce 2007 bez konzultace s ukrajinskou menšinou v Praze za podpory představitelů české pravoslavné církve a ruské ambasády vyvezeny z Prahy do Ruska. Nehledě na protest jeho příbuzných nebylo jeho tělo pohřbeno v rodné vesnici, ale ve městě Krasnodar.

Konec Krymského chánstva. Přípojení k Rusku.

Po Napoleonských válkách začíná národní obrození. Roku 1849 rakouská ústava zrovnopravňuje občany rozdílných národností a náboženství. Otec národa Palacký definuje české politické zájmy v německém prostředí. V Praze probíhají všeslovanské sněmy.

Po Napoleonských válkách byl pokus progresivnějších ruských důstojníků o reformu ruského státu krutě potrestán doživotním vysláním na Sibiř (děkabristé). Až roku 1861 se ruší nevolnictví (nejpozději v Evropě) dočkají zrušení nevolnictví.

19. století

Koncem 18. století bylo zrušeno v habsburském státě nevolnictví a nařízeno povinné základní vzdělání. Na Západní Ukrajině Habsburkové stále vládnou prostřednictvím polské a maďarské šlechty, která v zájmu zachování svého vlivu vyžádala v roce 1849 pro své poddané v Haliči zrušení povinné školní docházky. Kvůli polským útlakům sílí pocit národní spřízněnosti s obyvatelstvem bývalé Kyjevské Rusi, romanticky se vzpomíná kozácký boj o osvobození. Ke konci 19. století si začínají častěji říkat Ukrajinci místo Rusíni. Okolí Lvova je na konci 19. století největším těžištím ropy ve Východní Evropě.

Koncem 18. století po zničení Zaporoží definitivně mizí kozácká svoboda na Ukrajině. Všichni zemědělci se podle zákonů Kateřiny II stávají nevolníky. Až do zrušení nevolnictví roku 1861 dominuje ruská šlechta. Místní jsou nazýváni malorosy. Probíhá rusifikace. Postupně se zavírají poslední školy s výukou v maloruštině (ukrajinštině) a omezuje se tisk knih v místním jazyce. Například, první nezcenzurované vydaní knihy „Kobzar“ ukrajinského básníka Ševčenka v roce 1973 vyjde tiskem v Praze. Navzdory tomu je místními čím dal více užíváno jméno Ukrajinci podle Ukrajiny, ve které žijí, místo oficiálního v carské říši jména „Malorusové“. V duchu romantizmu XIX. století kvůli společné touze po volnějších kozáckých dobách sílí pocit spřízněnosti východních ruských Ukrajinců se západními rakouskými.

Česko

Rusko

Období

Podkarpatská Rus

Červená Rus (Halič)

Volyň

Střední Ukrajina

Jižní Ukrajina

Východní Ukrajina

Krym