- Konec 20. století -

V roce 1968 byl neúspěšný pokus o demokratické reformy zastaven intervenční armádou.

S vybudováním plynovodu a ropovodu do Západní Evropy získává SSSR prostředky pro udržení jinak nekonkurenční plánovací ekonomiky. Většina obyvatel žije v informační izolaci od zbytku světa. Desetileté neúspěšné vojenské tažení v Afganistanu a Černobylská atomová katastrofa definitně rozbourají zdánlivě stabilní sovětský systém.

Po smrti Stalina v době Chruščova nastává krátká renesance ukrajinské kultury. Vychází ukrajinské knihy, na západní Ukrajině vzniká kapela banduristů z několika desítek muzikantů. To je velmi symbolické, protože ve třicátých létech muzikanti hrající na ten čítající 64 strun národní nastroj na východě Ukrajiny skoro nezůstali. V Západní Ukrajině pod polskou vládou umění hry na banduru bylo zachováno. V podmínkách míru, relativního uvolnění společnosti a pozvolného poválečného ekonomického obnovení země se čím dal více Ukrajinců ztotožňuje se sovětským státem jako svou vlastí.

Krym je v rámci SSSR nově administrativně podřízen Ukrajině. Vedl k tomu nikoliv rozmar Chruščova, jak se dnes v Rusku účelově tvrdí, ale ekonomické výhody. Krym nemá pozemní spojení s Ruskem. Silnice, vlakové tratě, vodovod, plynové potrubí bylo vedeno na Krym z Ukrajiny. Proto v rámci jediného sovětského státu v podmínkách plánované ekonomiky bylo vhodnější začlenit Krym do ukrajinského plánovaní. Rozhodnutí o změně administrativního uspořádaní bylo učiněno parlamentem SSSR. Dokument podepsal předseda parlamentu K. Vorošilov.

Po pádu komunismu v Polsku a Rumunsku v roce 1989 přichází pád komunismu v Československu. Oslabený ekonomickou krizí a porážkou v Afganistanu SSSR vyklízí svou armádu z Východní Evropy. Roku 1991 odchází i z Československa.

Při porovnání úrovně života v SSSR s úrovni v západních státech ztrácí i Rusové zájem o udržení sovětského systému, V srpnu 1991 se KGB ještě pokusí o puč, ale v prosinci téhož roku se SSSR rozpadne.

Centralizovaně řízena ekonomika Sovětského Svazu zaostává a hroutí se. Po snahách Gorbačova zachránit zemi uvolňujícími společnost reformami probíhají první svobodné volby do ukrajinského a celostátního svazového parlamentu. Většinu stále mají komunisté, jsou ale taky zastoupeny strany demokratické a nacionalistické. Komunisté ve své rétorice tradičně označují všechny své oponenty za nacionalisty. Když v Moskvě propukne v srpnu 1991 puč a Gorbačov ztrácí vládu, na Ukrajině v tento okamžik politické nejistoty se nachází společná vůle všech politických sil k vyhlášení nezávislosti Ukrajiny. Vysvětluje se to z jedné strany strachem komunistů z možného vítězství demokratů v Moskvě, z druhé strany obavami demokratů z možného vítězství komunistů v Moskvě. Předpokládali, že když zůstanou v SSSR, tak podle vývoje moskevských událostí jedni nebo druzi ponesou neblahé následky. Deklarace nezávislosti byla schválena parlamentem 24. srpna 1991 a potvrzena všeukrajinským referendem v 1. prosince 1991. Až pote 8. prosince 1991 prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepsali dokument o rozdělení SSSR. Ukrajina se tak oficiálně stala nezávislým státem. Stojí za zmínku, že v referendu o nezávislosti hlasovala také pro nezávislost Ukrajiny většina voličů na Donbasu (84%) i na Krymu (54%). Část lidí pravděpodobně vedla k jejích volbě nezávislosti spíše vidina předpokládané ekonomické prosperity, než ukrajinský patriotizmus. O členství v OSN Ukrajina po vyhašení nezavilosti žádat nemusela. Ukrajina jako samostatný částečně závislý stát (podobně Kanadě pod Britskou korunou) byla členem a spoluzakladatelem OSN již od roku 1945. Roku 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, podle kterého se Ukrajina, jako třetí největší jaderná mocnost na světě vzdala atomových zbraní výměnou za deklarovanou záruku svých hranic Ruskem, Anglií a USA. Od té doby se do ukrajinské armády neinvestovalo, protože se předpokládalo, že Ukrajina má zaručenou bezpečnost. Na Krymu zůstala Ruská armáda, jako daň ruské tradici a jedna ze záruk ukrajinské bezpečnosti.

Probíhá rychlý přechod do tržní ekonomiky. Restituce mnohým lidem dovoluje získat základní kapitál pro legální podnikání. Při privatizaci zbylého státního majetku bez jakýchkoliv zkušeností se neobešlo bez řady negativních jevu doprovázejících tržní ekonomiku (spekulace, tunelování podniků, nezaměstnanost). To znechucuje část lidí vůči demokratickým změnám.

Restituce se nekonala. Proto negativní dopady privatizace měli podstatně větší rozsah, než v Československu. Vyjádřit se to dá slovy oligarchy Berezovského, že každý základní kapitál v Rusku byl v té době vždy získaný krádeži. Demokratické instituce nefungovali, jelikož v Rusku s demokracii nikdy neměli žádnou zkušenost. Lidé žijí v chybném domnění, že právě táto anarchie devadesátých let je očekávaná demokracie. Proto jsou zklamaní z demokracie, aniž by pravou demokracii poznali. Značná část Rusů pro obnovení pořadku začíná toužit po obnovení politiky tvrdé ruky, jako v SSSR.

Západní Ukrajinci využívají svých rodinných styků v Polsku a Československu a ve větším počtu jezdí za práci na Západ. Statisticky jsou vedení jako nezaměstnání ve své zemi, fakticky si svou prací v zahraničí zajišťují lepší blahobyt pro celé rodiny a přejí si prozápadní orientaci Ukrajiny. Skoro v každé rodině aspoň krátce někdo pracoval v nějaké zemi Evropy od Polska až po Portugalsko.

Ve střední části Ukrajiny jsou lidé obou směrů, proruští a proevropští.

Východní Ukrajinci jsou izolovanější od západního světa. Vzdálenost od Luganska do sousedního Polska je větší, než vzdálenost od Prahy do Paříže. Místní často mají příbuzné v blízkém Rusku. O západě Ukrajiny většinou soudí zkresleně podle oficiálních statistik, že lidé tam jsou údajně nezaměstnání. Proto aniž by Západní Ukrajinu někdy navštívili, jsou přesvědčení, že ta je chudší než východní. Mají pocit, že západní Ukrajinci žijí na jejich účet. Díky stoupající ceně ropy bohatnou ruští sousedé rychleji, než oni. Proto si čím dal víc přejí bližší integraci s Ruském.

Krymu je udělena nejširší autonomie. Má vlastní parlament, krymští branci slouží v ukrajinské armádě výhradně na území Krymu. Na Krym se postupně vrací Tataři. Nemají nárok na svůj starý majetek, proto musí občas i nezákonně obsadit a zastavět půdu poblíž moře, aby si mohli vydělat na živobytí. Dostávají se do konfliktu s místními Rusy a Ukrajinci. Postupně ale získávají sympatie krymských Ukrajinců a menší části Rusů.

Na Krymu zůstává ruská armáda, což vzhledem k závazku Ruska v Budapešťském memorandu chránit Ukrajinu je vnímáno jako přípustné.