„Čím zrůdněji lžete, tím dříve vám uvěří. Obyčejní lidé spíše uvěří velkým lžím než malým. To odpovídá jejich primitivní duši. Vědí, že oni sami jsou schopni lhát o maličkostech, ale asi by se styděli lhát hodně. Ta velká lež jim ani nenapadne.“ Čí jsou to slova, odkud citát? Prozradím na konci textu.

Tyto lži šíří nenávist vůči Ukrajině, aby se přes změnu veřejného postoje v demokratických zemích zmenšila podpora Ukrajiny bojující proti ruské okupaci. Co je pravdou?

1.               V roce 1968 nás okupovali Ukrajinci. 90% sovětských vojáků byli Ukrajinci.

V srpnu 1968 do Československa vtrhly v první řadě sovětské vojenské jednotky Běloruského vojenského okruhu, Přikarpatského vojenského okruhu, Oděského vojenského okruhu a skupina sovětské armády v Německu doplněna jednotkami Pobaltského vojenského okruhu. Celkem 170 tis. vojáků. Také se přidalo 58 tis. vojáků polských, maďarských a bulharských. Na poslední chvíli byla zastavena účast v operaci Dunaj východoněmecké armády. 15 tis. Němců bylo ponecháno na hranici jako připadná rezerva. Důvodem byly obavy z možných negativních asociací u Čechů z vtrhnutí Němců na začátku druhé světové války. Takže 2 ze 4 vojenských sovětských vojenských uskupení byly z území dnešní Ukrajiny a na tom se pravděpodobně zakládá doměnka nebo lež o ukrajiských okupantech. Pro člověka neznalého se zdá být logické, že když byli z Ukrajiny, tak byli Ukrajinci.

Ukrajina v té době také nebyla samostatný stát, nemohla jako Ukrajina vyslat žádné vojáky. Celá armáda spadala pod ministerstvo obrany v Moskvě. Sovětský Svaz také donutil k přímé účasti v okupaci Polsko, Maďarsko a Bulharsko, byli připravení na rozkaz k zásahu i východní Němci. To byly národy, co měly svoje vlastní suverénní státy. Pouze Rumunsko se z tehdejších satelitů SSSR odmítlo účastnit operace Dunaj.  Ukrajinci v Ukrajinské SSR, jako nedílné části SSSR, o své účasti nebo neúčasti nemohli rozhodovat vůbec. Sovětská armáda měla velení v Moskvě.

Kdyby nějaký starší člověk tvrdil, že on prý je očitý svědek, že to byli Ukrajinci, tak si nejspíš domýšlí vlivem současných dezinformací. Ukrajinci v sovětské armádě nebyli nijak speciálně označeni, aby je v roce 1968 rozpoznal. Za modro-žluté barvy dnešní ukrajinské vlajky se v SSSR posílalo do vězení nebo na nucené léčení v psychiatrické léčebně. Takový údajný „očitý svědek“ určitě nedokáže odlišit ukrajinštinu od ruštiny. Nehledě na to, že v sovětské armádě stejně všichni museli komunikovat pouze rusky. Prostě SSSR byl ruskou říši, jenom místo cara samovládce v ní rozhodovalo kolektivní komunistické politbyro.

Nakonec, jestli někdo na základě přítomnosti v sovětské armádě nějakého procenta ukrajinských vojáků tvrdí, že okupovali Československo Ukrajinci, tak tím víc dle analogie měl by říkat, že v roce 1945 Česko osvobodili Ukrajinci. Osvobozovaly uskupení s názvy 1. ukrajinská fronta, 2. ukrajinská fronta a 4. ukrajinská fronta. Ty názvy jsou odvozeny pouze od směru, kterými procházely jednotky při bojích proti německé armádě a původně nebyly kompletovány z Ukrajinců. Ale při pochodu své ztráty doplňovaly mobilizací mužů na osvobozené Ukrajině. Proto skutečně v roce 1945 měly vyšší podíl Ukrajinců.

2.               Rozhodl o okupaci Brežněv a ten byl Ukrajinec.

Tak zaprvé Brežněv nebyl Stalin, aby mohl v tak závažné věci rozhodnout zcela sám. Museli souhlasit členové politbyra.

Zadruhé, podle dokladů Brežněva není jednoznačné, že by se cítil být Ukrajinec. Etnicky určitě nebyl. Ano, narodil se na Ukrajině. Rodiče se ale přestěhovali z Ruska na Ukrajinu v carské době, když Ukrajina neměla ani autonomii. Byla považovaná Rusy za stejné Rusko jako jakýkoliv jiný ruský region. Obec v Kurské oblasti, odkud se přestěhovali, nazývá se Brežněvo.

L.I. Brežněv byl po válce hlavním komunistou v Zaporožské a Dněpropetrovské oblasti Ukrajinské SSR. V občanském průkazu L.I. Brežněva z roku 1946, který se nejčastěji ukazuje na důkaz jeho ukrajinství, skutečně je napsána národnost ukrajinská. V jiných dokladech Leonida Břežněva se v řadku národnost uvádí různě: Rus, Ukrajinec, Velikorus. Nejspíš se mu hodilo z karierních a ideologických důvodů někdy nazývat Ukrajincem a jindy Rusem. Napřiklad se tak mohl připadat mistním obyčejným ukrajinským chlapcem, který dosáhl v sovětské hierarchii na hodně vysoký úřad. Ukrajinsky nemluvil, aspoň ne v oficiálních projevech. Jeho ruština byla zcela bez ukrajinského přízvuku. Ve svých pamětech sam o sobě uvádí: „Takže národností jsem Rus, původem rodilý proletář, dědičný metalurg“ L. I. Brežněv. Vzpomínky: život u tovární sirény. [Nakladatelství politické literatury. Literární, M., 1981. S. 7.]

Dle mého názoru vzhledem k těmto faktům Brežněv byl Ukrajinec ještě méně, než sudetští Němci byli Češi. Jejich předci aspoň žili v Čechách stovky let ještě z dob Českého království a byli poddaní českých králů.

3.               V politbyro KSSS, které rozhodlo o okupaci 9 Ukrajinců hlasovalo pro okupaci.

Tak lhal český komunista Filip Vojtěch v roce 2018. Pravda je taková, že z 11 členů sovětského politbyra byly

A.P. Kirilenko – Rus,

A.N. Kosygin – Rus,

K.T. Mazurov – Bělorus,

A.J. Pelše –Lotyš,

D.S. Planský – Ukrajinec,

M.A. Suslov – Rus,

A.N. Šelepin – Rus,

P.J. Šelest – Ukrajinec.

Kandidáti na členy politbyra, kteři mohli ovlivnit jednání:

Uvádím jména všech členů Politbyra, kdyby někdo chtěl sám dohledat národnost těch lidí. Ukrajinci byli 3 z 11. Když započitáme kandidaty i uděláme z Brežněva Ukrajince, tak stejně vychazí 5 z 20. Kdo a jak hlasoval se nikdy nedozvíme. Jednání politbyra nebyla veřejná. Protokoly jednání se nevedly. Pouze tiskové zprávy zveřejňovaly usnesení politbyra, pokud to jeho členové považovali za vhodné. Ohledně plánů okupace Československa se pochopitelně tiskovou zprávou dopředu veřejnost neinformovala.

4.               Ukrajinci se nikdy neomluvili za okupaci 1968.

Ukrajina jako stát, který získal nezávislost v roce 1991, se nemusí omlouvat za rozhodnutí sovětské říše. Ukrajina byla pod okupaci v ještě horší pozici než Československo. Ano, v řídicích organech SSSR byli i nějací Ukrajinci. Stejně jak po roce 1968 mnoho Čechů zůstalo v komunistické straně, v komunistické vládě a spolupracovali s STB. Chtít od ukrajinského státu omluvu za podíl na sovetské invazi je jako chtít omluvu od Československa za rozpoutání první světové války, protože tehdy Československo bylo součástí Rakousko-Uherské mocnosti.

Nepotkáte žádného Ukrajince, který by schvaloval nebo omlouval invazi sovětských vojsk v roce 1968. A mám dojem, že mají větší lítost za podíl na okupaci, než obyvatelé Polska, Maďarska a Bulharska, kteří se také zúčastnily intervence. Na rozdíl od Ukrajinců roztroušených v sovětské armádě po celém SSSR, evropští sousedi měli vlastní velení armády. Mohli se zachovat jako Rumunsko a nezúčastnit se okupace. Je smysl chtít v kontextu rusko-ukrajinské války omluvu po Ukrajincích, když zrovna současný postoj minimalně třetiny Rusů je kladný v otázce nutnosti a legitimity „bratrské pomoci“ roku 1968?

Stojí za zmínku, že už v roce 1968 Ukrajinec Vasyl Makuch se podobně Janu Palachu upálil v Kyjevě na protest proti okupaci Československa. Tak se pravděpodobně stal jediným člověkem mimo Československo, který obětoval svůj život pro Československo v roce 1968. Udělal to v listopadu 1968, celé dva měsíce před stejným činem Jana Palacha v Praze.

Tak kdo řekl, že čím zrůdněji lžete, tím dříve vám uvěří? Napsal to Hitler ve své základní knize Mein Kampf v kapitole 10. Aniž bych rozebíral kontext toho citátu, musím uznat, že příroda lidské důvěřivosti ve velkou lež byla autorem pochopena správně a později hodně využita. Dle Hitlera za všechno mohli Žide a komunisti, on byl nimi donucen se bránit, zachraňovat sudetské Němce, Německo, civilizaci a správné hodnoty. Tak dle Putina za všechno můžou Ukrajinci a liberální západ, on nic. On pouze je donucen bránit Rusy, Rusko a tradiční hodnoty.