1. Symbolizmus svěcení Myra.

2. Představa o roli EP, jako odvolávací instituci.

3. Jiné historické odlišnosti řecké a ruské tradice.

1. Svaté Myro.

V ruských duchovních školách se učí, že svěcení vlastního Myra je jedním z atributů nezávislosti církve. V Rusku se toto tvrzení považuje za axiomu bez důkazů. Jednoduše v tom vidí soběstačnost a v ní nezávislost. Historicky ale není přímá spojitost mezi Myrem a autokefalii.  

Pravoslavné Mýropomázání je ekvivalentem katolického biřmování, jen jeho výkon pravoslavní biskupové delegovali podřízeným sobě knězům. Myro by teoreticky v případě nouze mohl osvětlit nějaký přebývající v církevní jednotě biskup zvlášť. I kdyby to neodpovídalo dnešní tradici, těžce bychom mohli platnost takového svěcení zpochybňovat, protože se to tak v rané církvi skutečně dělalo. Svěcení Myra hromadně s účastí více biskupů a patriarchy není povinnou podmínkou, protože si biskupové jsou všichni rovní. Patriarcha z hlediska představy o třech stupních církevní hierarchie je stejný biskup, jako ostatní. Biskupové jsou apoštolové svého města a regionu. Tituly metropolitů, arcibiskupů a patriarchů nejsou důležité pro existenci církve, jako mystického Těla Krista. Tyto rozdíly v titulování biskupů jsou důležité jen pro pozemskou církevně-právní strukturalizaci samosprávy. Společné svěcení Mýra není podmínkou, je ale důležitým symbolem církevní jednoty.

Všechny historické pravoslavné patriarcháty doby církevních koncilů jsou řecké, všechny se postupně ocitly do konce středověku pod vládou muslimů. Možnost příjímání Myra z Konstantinopole není pro Jeruzalem symbolem závislostí na ekumenickém patriarchovi nebo Istanbulu. Je to symbolem jednoty autokefalních církví i v dnešním rozděleném světě. Pro Pravoslavnou církev Ukrajiny, jako pro novou administrativní strukturu v Tělu Kristovém, je tato možnost zvlášť symbolická a potřebná.

Moskevská církev žila posledních skoro 600 let v jiných podmínkách, které ovlivnily pohledy Rusů. Již v 15. století si Moskevská církev zvolila metropolitu beze souhlasu Konstantinopole a tím se na jedno a půl století ocitla v izolaci od Konstantinopole a světového Pravoslaví. Píšu záměrné Moskevská církev, nepíšu ruská, aby nebyl zmatek v pojmech. Protože kromě osamostatněné ruské metropolie v Moskvě existovala zároveň po celou dobu až do roku 1686 ruská metropolie Konstantinopolského patriarchátu v Kyjevě. V Moskvě si kvůli svému samočinnému přerušení církevní vazby na Konstantinopol museli velmi brzy připravovat i vlastní Myro. Stalo se to atributem nezavilostí moskevské církve historicky, aniž by to mělo bohoslovecké nebo kanonické opodstatnění. A tak to je chybně vnímáno dodnes.

 

2. O odvolávacích institucích.

Církevní právo vznikalo v době středověku a má zákonitosti z doby svého vzniku. Proto v diskusi o písmeno zákona pro správné pochopení jeho ducha je užitečné se podívat očima doby vzniku. Ve středověku měl učedník větší respekt ke svému učiteli. Cesta od začátku učení k samostatné činnosti v oboru trvalá dlouhé roky. Méně zkušení si obvykle pro radu chodili za zkušenějšími. Například, pro města s magdeburským právem byl nejvyšší autoritou samotný Magdeburg. Panovnici nelibo nesli fakt, že se jejích města odvolávají ve sporných otázkách do zahraničí. Proto se utvrdil zvyk, že se v Českém království města s magdeburským právním řádem budou odvolávat k Litoměricím, jako ke městu zkušenějšímu s nejdelší právní tradicí. V Moravském markrabství se odvolávali do Olomouce. Pro města, která se řídila norimberským pravém, byla odvolávací města Staré Město Pražské, Jihlava, Brno, Znojmo (později jen Staré Město a Brno). Všechna města s městským právem si byly rovná, zároveň ale existovala města pro odvolání. Byla to města s delší tradicí a zkušeností. V určení odvolávacího města nebylo rozhodující bohatství, ani politický význam města. Rozhodující bylo, které město bylo zdrojem práva a tradice pro nově vznikla města. Tyto pro středověk samozřejmé věci se uplatňovaly i v naboženkyprávních vztazích.

I když samozřejmě v době církevních koncilů, ani později nebylo v Řecku žádné evropské městské právo, středověk s jeho dobovým vnímáním autorit a původu práva byl stejný. Obrátit se na zkušenějšího rádce ke zdroji práva nebo i k samotnému prvozdroji bylo vlastní ve středověku křesťanské a islámské časti světa. Pro církevní právo taky nebylo rozhodující, že hlavní město byl Konstantinopol. Prvním dle ctí mezi rovnými byl historicky určen Řím a zůstával takovým až do velké schizmy. Konstantinopol rozhodnutím všecírkevního koncilu roku 451 byl povýšen na druhé místo, jako nové hlavní město říše. Teprve po rozdělení Církve Konstantinopol přijal prvenství autority. A tak je nejvyšší odvolávací institucí v době mezi církevními koncily.   

V Rusku kvůli jinému vývoji v posledních 600 letech je i vnímaní autokefalie jiné.

Za prvé, moskevská církev se kvůli samovýhlašní nezávislostí od roku 1448 nemohla odvolávat do Konstantinopole až do její zpětného příjetí do světového Pravoslaví roku 1589 s povýšením moskevské metropolie na patriarchát.

Za druhé, rozhodující roli na ruském vnímání autokefalie hraje carský experiment 1721-1917 let. Od cara Petra I do pádu samoděržaví měl Moskevský patriarchát oficiálně hlavou církve ruského císaře nebo císařovnu. Určený vladařem ministr s titulem oberprokuratora řidli jednání synodu ruských biskupů a tak fakticky plnil v církvi tradiční administrativní (ne bohoslužebnou) roli patriarchy. Protože hlavou ruské církve a ruského státu byl suverénní ruský vladař, nepřipadalo v úvahu nějaké odvolání na jeho rozhodnutí do zahraničí.

Za třetí, definitivně bylo utvrzeno chybnou představu o významu a smyslu autokefalie v druhé polovině 20 století. Byla to doba, kdy Časopis moskevského patriarchátu děkoval komunistické straně Sovětského Svazu za její starost o sovětský národ a mír v celém světě. Všechny republiky a církve socialistického bloku si byly rovné, ale Moskva byla rovnější, protože byla větší a silnější. V duchovních seminářích byl tehdy povinný předmět Tří hlavní protiútoky soudruha Stalina ve Velké Vlasteneclké válce. V takovém stavu RPC stvořila tři struktury, pro které se samá stala zdrojem svého vlastního pojetí církevní tradice: současná Polská pravoslavná církev, Československá pravoslavná církev a Americká pravoslavná církev. Tyto dvě „stalinské" a jedná "sovětská“ autokefalie spolu s ostatními sovětskými satelity měly změnit ve prospěch zájmů Moskvy poměr hlasů v případě všepravoslavného jednaní. Svolat v sovětské Moskvě všepravoslavný sněm a vytvořit náboženskou prosovětskou internacionálu se ale nepodařilo. Když se roku 2016 všepravoslavné jednání na Kretě nakonec uskutečnilo, nebylo pod předsednictvím Moskvy. Moskevská církev se ho proto nezúčastnila, pokusila se ho zdiskreditovat pomluvami a obvíněním z hereze, a teď zase propaguje svolávaní vlastního všepravoslavného koncilu.

Kanonicko-územní spor v Pravoslaví ve skutečnosti nezačal Ukrajinou, ale čachrami se „stalinsko-sovětskými“ autokefaliemi. Povšimneme si, například, že přípojením tureckého Krymu nebo rumunské Besarabie k ruskému státu nevznikaly eucharistické roztržky s Konstantinopolem, ani s Rumunskem. Se změnou státních hranic přirozeně může, i když nemusí, nastat změna v administrativním uspořádaní církve. Přípojené k Rusku země se běžně stávaly součástí ruské církve. Ale v případě opačném, při oddělení nějaké země od Ruska, se chová moskevský patriarchat vždy jinak! Moskva nikdy neuznala darovanou Konstantinopolem autokefalii Polské církve 1924 roku v nezávislém polském statě. Naproti tomu samá darovala autokefalii Polské církvi, zahrnující dnes Slezsko, Pomořansko, Východní Halič, které nikdy nebyly kanonickým územím Moskvy a proto Moskva neměla žádné právo se k těmto regionům nějak vyjadřovat. Ukrajinská otázka tak není začátkem, ale může být ukončením nekanonických čachrů v severoevropském pravoslaví. Přesně tak podle dokumentů z roku 1589 má znít titul moskevských biskupů: patriarcha Moskevský a severních zemí. Patriarcha celé Rusi si dopsali sami kvůli svým mocenským ambicím.

Myšlenka, že každá autokefalní pravoslavná církev je zcela samostatná, soběstačná a její biskupové jsou neomezení ve svých rozhodováních odpovídá více duchu carsko-sovětské tradice, než pravoslavné. Odvolávacím místem v době mezi všepravoslavnými sněmy je v duchu původní tradice pro Pravoslaví právě Konstantinopol.  

3. Jiné historické odlišnosti řecké a ruské tradice.

Ruské pravoslaví pohledem z Řecka. Tento seznam není můj. Trefil jsem na to v prostorách internetu. Ale dodal jsem vysvětlení, beze kterého by hodně lidí nepochopilo o co se jedná.

- Namísto Evangelia se v Rusku doporučuje pro domácí čtení Domostroj.

Toto první tvrzení je zhruba 100 let zastaralé. Kniha Domostroj s pádem samoděržaví ztratila v Rusku význam. Teď ale místo čtení Písma převažuje čtení brožur nejistého původu s apokalyptickými proroctvími různých starců.

- Maření „Třetím Římem“ a mesiášstvím ruského národa.

Mnozí Rusové se automaticky považují za pravoslavné, i když nechodí do kostela, neznají modlitby ani Vyznání víry. Svatá Rus v jejích představách stále zachraňovala svět, i když byla bezbožným Sovětským Svazem. Za to všichni na planetě mají být Rusům nezmírně vděční. Podle slov prezidenta Putina, když bude atomová válka, Rusové půjdou do nebe a ostatní prostě chcipnou.

- Očekávaní antikrista, ne druhého příchodu Krista.

Očekávaní návratu Krista a konce nespravedlností je světlou strankou učení o konci tohoto světa a je vyjádřena poslední větou Vyznání Víry: Očekávaným vzkříšení mrtvých a život věku budoucího. Rusové očekávají hlavně hrůzy apokalypsy, o kterých jim stále připomínají pochybného původu brožury. V brožurách nezapomínají zmínit mesiášskou roli Ruska.

- Nezájem o studium Bible, ani o smysluplnou účast na srozumitelné bohoslužbě.

Nesrozumitelné rychlé čtení církevně-slovanských textů pří večerních a jitřních bohoslužbách svadí vniveč dvoutisíciletou literární tvorbu pravoslavných teologů a básníků. V případě srozumitelností textu věřící může ze samotné pravidelné účastí na bohoslužbě v průběhu ročního bohoslužebného kola vyslechnout cely Nový Zákon a značnou část Starého Zákonu. Čtení textu Bible je doprovázeno na večerních a ranních bohoslužbách písněmi, tlumočícími Písmo a vypravějícími o historicky významných svatých osobnostech církve. Bez překladu do srozumitelného jazyka většina věřících je pouze přítomna pří nesrozumitelném cvičení v rychločtení.  

- Modlitba „nohama“

Protože bohoslužbě bez speciální přípravy lidé neporozumí, pro mnohé se stává hodnotou ne její kvalita, ale kvantita. Pravoslavní věřící jsou schopni vystát 5 hodin „celonoční“ sváteční bohoslužby, aniž by chápali její smysl. Dochází k takovým rituálním nesmyslům, že se ve sváteční dny slouží večerní služba ráno spolu s jitřní a liturgii. Poprosíme v 8 ráno, aby nám Bůh dal klidný spánek a potom hned začneme jitřní. Strašný nesmysl. Ale v lidové představě delší je lepší a babičky hrdinsky stojí 5 hodin bez pochopení uslyšeného.

- Magické vnímání svátostí.

Čtení bohoslužebných textů je proto je vnímáno jednoduššími věřícími, jako mohutná magická zaklínadla na různé potřeby, které, na rozdíl od necírkevních, jsou jediné správné a povolené. Obliba ve svěcení všech možných věcí, aut, kosmických raket i dokonce atomových zbraní je opravdu na hranici s magií. Kdyby se aspoň používal výraz „požehnání nějaké dobré činnosti“ (благословение), ale v souvislosti s obřadem se používá právě lidový výraz svěcení (освящение).

- Přísná pravidla odívání, zvlášť u žen.

Pokrývka hlavy u žen a nepříliš otevřený zbytek těla je patřičný požadavek. Ale povinnost před vchodem do svatyně koupit na vrátnici kláštera tradiční ruský šatek odradí hodně přicházejících v chrám.

- Úzkostné lpění na postních dietetických předpisech.

Že o Velikém postu ruská armáda vejde do sousední země, rozruší ruského kněze méně, než snědený kus masa.

- Strach před Eucharistii.

V církvích řecké tradice není Přijímání podmíněno povinnou předchozí Zpovědí. Překážkou se považuje jenom těžký hřích. Je dobré, že křesťan hledá podporu v tělesném spojení s Kristem. V Rusku Příjímání beze Zpovědi je laikům až na vyjímky zakázáno. Už jsem viděl i v Praze, jak dvě Rusky vyčítaly české pravoslavné ženě, že nesmí tak často chodit k Přijímání a že kněz ji to nemá dovolovat.

- Průvodcem duchovního života (duchovním otcem) je v Rusku automaticky každý kněz, i mladík, nezávisle na jeho vlastních duchovních zkušenostech. Hrozné praktiky jsou i u Svatosti Zpovědi.

V řecké tradici nezpovídá úplně každý kněz, ale s požehnáním biskupa duchovně zkoušenější kněz, který je schopen dobře poradit v duchovním životě. Zpověď v ruské církvi bohužel není vždy lékem pro duši zpovědníka, aby dostal radu jak má odstranit ze své duše zdroj své náklonnosti k hříchu. Zpověď zůstává spíše v latinské soudně-pravní rovině o uznání víny a o odpouštění víny. Koná se Zpověď většinou narychlo, formálně, v průběhu samotné liturgie, bezprostředně před Příjímáním. I když, bohužel, formální individuální nebo společná Zpověď je v současné uspěchané době celokřesťanským obecným trendem. Možná proto je lepší nevázat Zpověď a Přijímání do jednoho nedílného aktu, aby to nebylo bráno věřícími jako jedná Svátost. Aby neměli dojem, že je důležité nezhřešit jen v krátkém čase mezi Zpovědí a Přijímáním.

- Otrocká pokora vládě.

V řadě bohoslužebných textů řecký vyraz „dítko Boží“ je v Rusku přeloženo ve smyslu „otrok Boží“. Potom otrocká pokora je vnímána jako Boží řad.

 

- Šílené bohatství klášterů, jestli si ho jen můžou dovolit.

Bez komentářů.

- Nepochopitelná záliba ve čtení kanonů, akafistů a zdlouhavých modlitebních pravidlech.

Původně církevní písně náboženského obsahů s opakovatelnou slokou jsou vnímaná mnohými ruskými věřícími, jako zaklínací akty se zvláštní hodnotou a silou. Často se stává, že společnou modlitbu na liturgii vnímají jako méněcennou a účinnou, než přečtení speciálního kanona nebo akafista po liturgii.

- Úplná ignorace kanonických norem. Na ty se vzpomene, jen když je potřeba někomu něco zakázat, někoho zbavit kněžství nebo někomu vyhlásit anathemu.

To je na dlouhé povídání. Něco bylo zmíněno výše, jako odstranění patriarchy, vyhlášení autokefalie v Americe aj.

- Servilita. U volby mezi národem a vládou, hierarchie ruské církve se vždy postaví na stranu vlády.

Jako celek ruská církev vládu poslední 350 let vždy vládu podpořila. Jedina výjimka byla na začátku bolševismu.

- Emotivně je ruské pravoslaví z řeckého pohledu ponuré, úzkostné, nějaké potlačené.

Celá řada odlišností v ruské církvi vznikala v rámci "poevropštění" Ruské říše v období od cara Petra I do cara Alexandra II. Ruští císaři dle evropských vzorů zdokonalovali vojenskou techniku a prováděli zefektivnění státní správy, ale málo udělali pro modernizaci společenských vztahů. Nevolnictví bylo zrušeno až v roce 1961, povinná školní docházka nebyla zavedena vůbec. Taky samoděržavné Rusko bylo jediným státem Evropy, které fungovalo bez ústavy. Užitečné pro udržení samoděržaví anglikánské a latinské církevní elementy se bohužel zaváděli do ruské pravoslavné církve, která se roku 1721 stala nedílnou součástí státního aparátu. Z hlediska tradičního kanonického církevního řadu to byl nezvyklý stav, ale Pravoslaví nezakazuje národní variabilitu vnějších atributů církevní administrativy a obřadu pří dodržení hlavních kriterii Pravoslaví: pravoslavné věrouky a apoštolské posloupností. Například, v Moskve do 17. století se křižovali dvěma prsty místo třech. Méně pravoslavní tím ale nebyli. V druhé polovině 19. století z celé Evropy jedině v Rusku byly nejvhodnější podmínky pro rozkvět teologické činností přizpůsobené potřebám doby. Tehdy ruská církev hodně ovlivnila jiné slovanské pravoslavné církve. Nemoce ruského pravoslaví zdědila i nová ukrajinská církev. Ale teď jenom na Ukrajincích záleží, jestli a za jak dlouho se dokážou vrátit do řeckého a původního ukrajinského vnímaní pravoslavného života. Doufám, že se nakonec díky Boží Prozřetelností spor o Ukrajinu, jako kamen úrazu a nejvýraznější křižovatku ruského a řeckého Pravoslaví, poslouží k návratu ve vnímání církevní jednoty v jiném smyslu, než pouhé hierarchické podřízeností pozemských institucí. Církev, jako mystické Tělo Kristovo spojuje společná víra, láska a respekt k pramenům víry, ne ke zdroji sily.