Válka všechno odepíše. Vzpomínky důstojníka spojení 31. armády. 1941–1945
Опубліковано автор Vít Kravec вхід Česky · понеділок 05 тра 2025 · 7:45
Tags: válka, Rudá, armáda, nacismus, Východní, Prusko, druhá, světová, válka, SSSR, Rusko
Tags: válka, Rudá, armáda, nacismus, Východní, Prusko, druhá, světová, válka, SSSR, Rusko
Autor Leonid Rabičev (1923-2017). Narodil se v Moskvě. Účastník Velké vlastenecké války (ruský název pro období 1941-44 druhé světové války); poručík. Vystudoval vojenskou školu (1942) a Moskevský polygrafický institut (1951). Věnoval se knižní grafice, vytvarník. Autor 8 knih. Člen Svazu umělců SSSR (1960), Svazu spisovatelů Moskvy (1993). Vyznamenání: Řád vlasti. Válečný řád 2. stupně (dvakrát), medaile Rudá hvězda.Knihu svých vzpomínek Valka všechno odepíše vydal v roce 1990. Celý text knihy v ruštině je k nalezení na mnohých ruských literarních stránkách. Třeba zde:
-----------------------------------------------
Zpět do Východního Pruska, únor 1945
Ano, bylo to před pěti měsíci, když naše vojska ve Východním Prusku přepadla civilní obyvatelstvo evakuované z Goldapu, Insterburgu a dalších měst opuštěných německou armádou. Na povozech a autech, pěšky – staří lidé, ženy, děti, velké patriarchální rodiny se pomalu, po všech silnicích a dálnicích země, vydali na západ.
Naši tankisté, pěšáci, dělostřelci a spojaři je dohnali, aby jim uvolnili cestu, naházeli vozy s nábytkem, kufry, zavazadly a koňmi do příkopů na kraji dálnice, odtlačili staré lidi a děti a zapomněli na povinnost a čest a na to, že německé jednotky ustupují bez boje, útočili na ženy a dívky po tisících.
Ženy, matky a jejich dcery, leží vpravo a vlevo podél dálnice a před každou z nich stojí chechtavá armáda mužů se staženými kalhotami.
Ti, kteří jsou pokryti krví a ztrácejí vědomí, jsou odvlečeni stranou a děti, které jim spěchají na pomoc, jsou zastřeleny. Řehtání, vrčení, smích, křik a sténání. A jejich velitelé, jejich majoři a plukovníci stojí na dálnici, někteří se smějí a někteří dirigují, ne, spíše regulují. Je to proto, aby se zapojili všichni jejich vojáci bez výjimky.
Ne, tento pekelný, smrtící skupinový sex není vzájemnou odpovědností a vůbec není pomstou na zatracených okupantech.
Shovívavost, beztrestnost, neosobnost a krutá logika šíleného davu.
Šokovaný jsem seděl v kabině jedenapůltunového kamionu, můj řidič Děmidov stál ve frontě a já si představoval Flaubertovo Kartágo a chápal jsem, že válka neodepíše všechno. Plukovník, ten, co právě dirigoval, to nevydrží a zaujme své místo v řadě, zatímco major střílí do svědků, hysterických dětí a starců.
- Dokonči to! K autům!
A za námi je už další jednotka.
A zase je tu zastávka a já se nemůžu udržet u svých signalistů, kteří se také už zapojují do nových front. Cítím nevolnost v krku.
Až k obzoru, mezi horami hadrů, převrácenými vozy, mrtvolami žen, starců a dětí. Dálnice je uvolněna pro dopravu. Stmívá se.
Vlevo a vpravo jsou německé usedlosti. Dostáváme povel k ubytování na noc.
Toto je součást velitelství naší armády: velitel dělostřelectva, protivzdušné obrany, politického oddělení.
Moje velitelská četa a já dostáváme panství dva kilometry od dálnice.
V každé místnosti jsou mrtvoly dětí, starců, znásilněných a zastřelených žen.
Jsme tak unavení, že si jich nevšímáme, lehneme si na podlahu mezi ně a usneme.
Ráno nasazujeme rádio a komunikujeme s frontou přes RSB. Dostáváme pokyny k navázání komunikačních linek. Předsunuté jednotky se konečně setkaly s německými sbory a divizemi, které zaujaly obranné pozice.
Němci už neustupují, umírají, ale nevzdávají se. Jejich letadla se objevují ve vzduchu. Obávám se, že se mýlím, ale zdá se mi, že co se týče krutosti, nekompromisnosti a počtu ztrát na obou stranách, lze tyto bitvy srovnat s bitvami u Stalingradu. Je to kolem a vpředu.
Nenechávám si telefony doma. Přijímám rozkazy, vydávám rozkazy. Jen přes den je čas vynést mrtvoly na dvůr.
Nepamatuji si, kam jsme je vzali.
Na dvůr?
Do hospodářských budov? Nepamatuji si kde, vím, že jsme je nikdy nepohřbili.
Zdálo se, že tam jsou pohřební týmy, ale ty byly daleko za frontovou linií.
Takže pomáhám vynášet těla. Ztuhnu u zdi domu.
Jaro, první zelená tráva na zemi, jasné horké slunce. Náš dům je špičatý, s korouhvičkami, v gotickém slohu, střecha z červených tašek, je pravděpodobně dvě stě let starý, dvůr je dlážděn kamennými deskami, které jsou staré pět set let.
Jsme v Evropě, jsme v Evropě!
Zasnil jsem se a najednou otevřenou branou vešly dvě šestnáctileté německé dívky. V očích není strach, ale hrozná úzkost.
Viděli mě, přiběhli ke mně a navzájem se mi snažili něco vysvětlit německy. I když ten jazyk neznám, slyším slova „muter“, „vater“, „bruder“.
Začíná mi být jasné, že v panice z útěku někde ztratili svou rodinu.
Je mi jich strašně líto, chápu, že musí utéct z našeho ústředí, jak nejrychleji je oči unesou, a říkám jim:
- Mutter, Vater, Brooder – niht! - a ukážu prstem na druhou vzdálenou bránu - tamhle, říkám. A já je tlačím.
Tady mě pochopí, rychle odejdou, zmizí z dohledu a já si s úlevou povzdechnu – alespoň jsem zachránil dvě dívky, a mířím do druhého patra k telefonům, pečlivě sleduji pohyb jednotek, ale neuplyne ani dvacet minut, když slyším ze dvora nějaký křik, výkřiky, smích, nadávky.
Spěchám k oknu.
Major A. stojí na schodech domu a dva seržanti jim zkroutili ruce, ohnuli ty samé dvě dívky a naproti nim stojí celý štáb armády – řidiči, ošetřovatelé, úředníci, poslíčci.
- Nikolajev, Sidorov, Charitonov, Pimenov... - Major A. velí. - Chyťte dívky za ruce a nohy, svlékněte jim sukně a halenky! Vytvořte dvě řady! Rozepněte si opasky, svlékněte si kalhoty a spodní prádlo! Zprava a zleva, jeden po druhém, začněte!
A. rozkazuje a moji spojaři, moje četa, seběhnou po schodech z domu a seřadí se do řad. A ty dvě dívky, které jsem „zachránil“, leží na starých kamenných deskách, ruce ve svěráku, ústa zacpaná šátky, nohy roztažené – už se nesnaží vymanit z rukou čtyř seržantů a pátý jim strhá a roztrhává halenky, podprsenky, sukně a kalhoty.
Moji telefonisté vyběhli z domu – smích a nadávky.
Ale řady se neumenšují, některé stoupají, jiné sestupují a kolem mučedníků jsou už kaluže krve a řadám, řehotům a nadávkám není konce.
Dívky jsou už v bezvědomí, ale orgie pokračují.
Major A. hrdě velí s rukama v bok. Ale pak se zvedne i poslední a katoví seržanti se vrhnou na dvě napůl mrtvoly.
Major A. vytáhne z pouzdra revolver a střílí do krvavých úst mučedníků, seržanti pak vlečou jejich zohavená těla do chlívku a hladová prasata jim začnou trhat uši, nosy, hrudníky a po pár minutách z nich zbydou jen dvě lebky, kosti, obratle.
Jsem vyděšený/á, znechucený/á.
Najednou se mi v krku dělá nevolnost a mám pocit, jako bych se obracel naruby.
Major A. - Bože, to je ale darebák!
Nemůžu pracovat, vybíhám z domu, aniž bych se podíval, kam jdu, někam jdu, vracím se, nemůžu, musím se podívat do chlívku.
Přede mnou jsou krví podlité prasečí oči a mezi slámou a prasečím trusem dvě lebky, čelist, několik obratlů a kostí a dva zlaté kříže – dvě dívky, které jsem „zachránil“.
---------------------------------------------------------
Mnozí lidé v Česku si mysli, že současné Rusko není hrozbou. Naivně se ptají, proč by Rusové přišli až sem, co by tu mohli chtít. Nechápou, proč i ruskojazyční lidé na Ukrajině bojují proti ruské armádě nebo před ní prchají. Nezamyslí se, že i vrchní velitel ukrajinské armády Syrský je Rus! Proč se tedá brání? Odpověď je jednoduchá, protože pod dvacetipětiletou vládou plukovníka KGB Putina na Ukrajinu jde armáda se stejnou stalinskou tradici a hodnotami. Nese stejné osvobození. Nejvíc ruská armáda na Ukrajině vítězila, když bývalý kamarád Putina kriminálník Prigožin vytvořil z trestanců, vrahů a násilníků skupinu Wagner. Takhle zabíjeli v Buči v Kyjevské oblasti. Nakonec jak ke stalinským tradicím patří, Prigožin umřel počestnou smrtí – spadl s vrtulníkem. Méně významní lidé v Moskvě obvykle teď pouze padají z oken.
Je to stejná armáda, co v roce 1939 dle paktu Molotova-Ribbentropa dělila Polsko, v roce 1968 okupovala Československo, v roce 2008 vtrhla do Gruzie a teď morduje na Ukrajině. Teď nekradou hodinky a kola, odváželi pračky aj. Co by dělali v Čechách? To vysvětlil jeden mladý ruský voják na Ukrajině, který se ptal: „Kdo vám dovolil dobře žit?“ A potom naštvaně a uraženě dodal: „Pro vaše osvobození jsem ohrozil i svůj život! A vy mi ani tu pračku nechcete dobrovolně dát?“
Kdyby takový voják došel až sem ve svém odhodlání osvobodit bývalý východní blok od zahnívající Evropské unie a liberalizmu, bude chtít povinnou vděčnost od českého státu a od vás osobně. Kvůli tomu by se Rusové neotravovali s nějakými volbami do Europarlamentu nebo střídáním předsednictví vlád spojeneckých republik každých půl roku, jak to dělají v EU. Jednoduše by Moskvě rozhodli o tom, jak správně žit, a pomohli by odstranit místní nepřátele lidu. Facebook a Youtube by zablokovali, jako v současném Rusku. Kdybyste už i tady dosahli na tu nejlepší demokracii, k čemu by byly nějaké diskuse a pochybná videa...